Dílo oscilující mezi novelou a románem se vyznačuje nejen značnou poetizací, ale též obsažením tíživých témat deprese, prázdnoty a osamění lidského jedince. Zpodobnění tvořivého člověka v soukolí konzumní společnosti.


Autor: Bohumil Hrabal

První vydání: 1977 (samizdatové vydání), 1980 (exilové vydání)

Žánr: pomezí novely a románu

Hlavní hrdina knihy a vypravěč v jedné osobě, Haňťa, již třicet pět let lisuje starý papír. U lisu pracuje ve sklepě sběrny, kam jsou sváženy nejen staré papírové krabice a noviny, ale také a především krásné (zakázané a nevhodné) knihy. Haňťa říká, že je vzdělán proti své vůli, protože za celých třicet pět let již zachránil a přečetl nepředstavitelné množství knih jinak určených k likvidaci. Ty nejkrásnější knihy, které by jinak byly slisovány, si Haňťa odnáší domů, kde jich má, jak sám říká, již dvě tuny. Knihy jsou pro Haňťu vším a dle toho se k nim také chová. Lisování papíru je pro Haňťu tvořením uměleckého díla. Práce u lisu pro něj není pouze zmáčknutím tlačítka, ale aktem protkaným pečlivostí a osobitostí, který nabývá až charakteru rituálu. Slisované balíky papíru s filosofickými knihami vloženými do jejich středu a často lemované reprodukcemi obrazů těch největších malířských mistrů jsou pro Haňťu uměleckými předměty nevyčíslitelné hodnoty.

Při lisování knih a starého papírů Haňťa ve vzpomínkách čtenáře zavádí do svého mládí. Vzpomíná na svoji tragikomickou lásku k mladé Mančince nebo na společný život s krásnou cikánkou, se kterou se seznámil během války. Silně je též Haňťa ovlivněn smrtí své matky, jejíž popel Haňťův strýc rozsypal na záhon kedluben, které tolik milovala, a též smrtí samotného strýce, zbytky jehož mrtvého a od slunce „rozpečeného“ těla musel po jeho smrti Haňťa seškrabávat s lahví rumu v ruce z podlahy.

Haňťa je po třiceti pěti letech strávených ve společnosti nekonečného množství krásných knih plný myšlenek velkých filosofů – Hegela, Nietzscheho, Schopenhauera či Erasma Rotterdamského. Při své práci jednou dokonce zažívá extatické vidění, ve kterém se setkává s Ježíšem a Lao-c´em. Jak též Haňťa říká, ve své práci rád chodí „za klukama do sklepa s ústředním topením“ (Hrabal 2001, s. 21). Těmito „kluky“ jsou vysokoškolští vzdělanci, kteří byli z politických důvodů nasazeni do dělnických pozic a na jejichž místa nastoupili bývalí dělníci. Kniha tak získává i statut díla s jistou výpovědní hodnotou o dobové situaci 70. let 20. století.

Když je v Praze v Bubnech postaven nový gigantický lis papíru, jde se na něj Haňťa na vlastní oči podívat. To, co uvidí, ho ale zcela zaskočí. Knihy jsou dělníky do lisu házeny zcela bezcitně a jejich stránky plné velkých a krásných myšlenek jim rukama procházejí bez povšimnutí. Haňťa je zděšen! Krátce po návštěvě gigantického lisu je Haňťa kvůli své nízké výkonnosti od lisování papíru odvolán. Nově má nastoupit do sklepení tiskárny Melantrich, kde bude balit čistý papír, který ho na rozdíl od filosofických knih nebude od práce zdržovat. Na Haňťovo místo ke starému lisu nastupují dva mladíci, kteří však pracují zcela mechanicky a odosobněle, s čímž se Haňťa nedokáže smířit. Ve svém zoufalství prožije vizi, ve které se jeho starý lis promění v gigantický stroj, který slisuje celou Prahu. Haňťovo zoufalství ze ztráty milované práce ho nakonec dožene až k záměru spáchat sebevraždu. Haňťa si lehne do útrob svého starého lisu a zmáčkne jeho zelené tlačítko. V okamžiku, kdy ho lis začíná mačkat, se však přiopilý Haňťa probudí na lavičce v parku. Sebevražda se odehrála pouze v jeho snu. (V první verzi knihy byla Haňťova sebevražda skutečná, nejednalo se pouze o jeho sen.)

Bibliografický údaj: HRABAL, Bohumil. Příliš hlučná samota. 4. vyd. Praha: Maťa, 2001. 73 s. ISBN 80‑7287-016-5.