Bezesporu dílo náležející do zlatého fondu české literatury. Novela je idealizovaným obrazem prostředí české vesnice se zachycením lidových zvyklostí, tradic a role křesťanské víry v životě prostého lidu. Výrazný je v díle biedermeierský důraz kladený na instituci rodiny.
Autorka: Božena Němcová
První vydání: 1855
Žánr: novela
Magdalena Novotná, stará žena žijící v malé pohorské vesničce u slezských hranic, má celkem tři děti. Jednoho syna a dvě dcery. Od starší z dcer, Terezky, obdrží žena jednoho dne dopis, ve kterém ji dcera prosí, aby se k její rodině, která dříve bydlela ve Vídni, přestěhovala. Terezčin manžel, Jan Prošek, totiž nově nastoupil jako kočí do služeb hraběnky, která jezdí každé léto do Čech, kam se nyní stěhuje i celá Proškova rodina. Rozhodování, zda se ze známého prostředí odstěhovat, je sice pro Terezčinu matku velmi těžké, nakonec však přeci jen k dceři odjede. Hlavní motivací jsou jí především její vnoučata, nejstarší Barunka, hoši Jan a Vilém a nejmenší děvčátko Adelka. Ihned po babiččině příjezdu ji všechna její vnoučata vřele vítají a projevují neskutečnou radost nad tím, že s nimi bude bydlet v jejich domě na Starém bělidle.
Nový domov Proškových se okamžitě po příjezdu babičky naplní, a to i přes její pokročilý věk, novou energií. Ústřední roli ve veškerém dění zaujímá vztah babičky s jejími vnoučaty. Především nejstarší a nejrozumnější Barunce předává veškeré své znalosti a prohlubuje Barunčinu pokoru vůči jejímu okolí i Bohu. Babička se taktéž okamžitě a s veškerou samozřejmostí stává součástí domácnosti své dcery, kde se stará o drůbež, přede len, uklízí, peče chléb či krmí psy, Sultána a Tyrla.
Svou dobrosrdečností si žena již od prvních dní získává přízeň všech lidí ze svého okolí. Mimo jiné se seznámí s kněžnou sídlící na nedalekém zámku, pro kterou pracuje pan Prošek. I pro kněžnu je stará žena velkou morální autoritou, k jejímž zkušenostem a moudrosti vzhlíží s opravdovou úctou. Babička kněžně mimo jiné vypráví o své strastiplné cestě životem: Se svým manželem Jiřím dříve Magdalena Novotná bydlela v Nise v Horním Slezsku. Avšak poté, co byl Jiří sloužící v pruském vojsku těžce zraněn dělovou koulí a svým zraněním podlehl, se ženě začalo stýskat po rodné zemi. Proto se rozhodla vrátit i se svými třemi dětmi zpět do Čech, kde, jak doufala, znovu nalezne svůj ztracený domov.
Na Starém bělidle babička taktéž pomáhá naplnit láskou srdce dvou dívek. Hraběnčina schovanka, komtesa Hortensie, se po jednom z návratů do Čech „babičce“ svěří, že kněžna chce, aby se provdala za jistého knížete. Slečna Hortensie ale ve skutečnosti miluje mladého malíře, který byl ve Vídni jejím učitelem. Babička pochopí, že v manželství bez lásky by byla Hortensie nešťastná, a tak se u kněžny za mladou slečnu přimluví. Hraběnka na radu moudré ženy k svatbě Hortensie s mladým malířem svolí, a láska dvojice tak může naplno propuknout. Druhou dívkou, které babička pomůže, je prostá venkovská dívka Kristla. Ta má díky své kráse nemálo nápadníků, a to i z řad panstva. Jedním takovým je horkokrevný Ital, zvaný Talián. Mezi ním a Kristliným hochem Jakubem dojde jednoho dne k roztržce. Za to se chce Talián Jakubovi pomstít jeho odesláním na vojnu. Babička se však stejně jako v případě komtesy Hortensie za Jakuba přimluví u kněžny a ta svojí dobrosrdečností mladíkovu odeslání na vojnu zabrání. Ani lásce Kristly a Jakuba tak nestojí nic v cestě.
Idylicky vyhlížející prostředí Starého bělidla však není zcela bez chyby na své kráse. Disharmonickým prvkem poklidného venkovského života je nešťastná Viktorka, kterou děti občas vídají. Příběh Viktorky vypráví dětem a jejich babičce myslivec, který bydlí nedaleko. Ve svém mládí byla Viktorka krásnou dívkou, která měla mnoho nápadníků. Ona nicméně o žádného nestála. Její osud se začal ubírat k tragickému konci spolu s příchodem vojáků, z nichž jeden ji začal pronásledovat. Viktorka měla z vojáka strach a všemi možnými způsoby se ho snažila zbavit, její pokusy ale byly bezvýsledné. Nakonec se do něj ještě sama zamilovala. Následný odchod vojáků nesla Viktorka velmi těžce. A tak, aniž někomu něco řekla, za nimi ve snaze svého milého dostihnout, odešla. Zpět se vrátila až po roce, a to již jako matka. Cestu zpět ke svým blízkým však již nenašla. Zcela se zřekla života mezi lidmi, kterých se dokonce začala děsit. Žila téměř jako divoké zvíře v lesích, před všemi se skrývala a utíkala. Psychicky narušená mladá žena navíc nedlouho po svém návratu hodila své malé dítě do řeky. Nakonec se nešťastné Viktorce stal vysvobozením až úder blesku, který její smutný osud ukončil.
Při jednom z dalších návratů kněžny z Vídně se babička dozvídá, že slečna Hortensie během zimy zemřela. Bylo to dva roky po její svatbě. Hortensie po sobě ale svému muži a kněžně zanechala malého syna, kterého kněžna přiváží s sebou a babičce ho ukazuje.
Jednoho dalšího jara pak babička při slovech Barunčiny modlitby na Starém bělidle klidně a smířeně umírá. Její odchod ze světa kněžna sledujíce pohřební průvod z oken svého zámku doprovodí zašeptáním: „Šťastná to žena!“
Bibliografický údaj: NĚMCOVÁ, Božena. Babička: Obrazy venkovského života. 2. vyd. ve Světové četbě. Praha: Odeon, 1969. 254 s.