Holanovy básně-příběhy, poemy, s motivem lásky, návratů a hledání ztraceného, již prožitého. Pomíjivost lidského života zdůrazňována motivy konce, smrti a obav. Silně působivá je též baladická tendence poem.
Autor: Vladimír Holan
První vydání: 1963 (první souborné vydání poem z let 1948–1955), toto souborné vydání z roku 1970 obsahuje Nezvalovy poemy z let 1939–1955), dobu vzniku jednotlivých textů uvádíme vždy v závorce za jejich názvem
Žánr: lyricko-epické básně-příběhy (poemy)
První testament (1939-1940); (Text není součástí vydání Příběhů z roku 1963.)
Vypravěč příběhu, žijící ve městě, obdrží dopis od své bývalé lásky, ve kterém mu žena jejich dávné city připomíná a zve ho zpět k sobě na venkov. Vypravěč tedy město opouští a vydává se vlakem za autorkou dopisu. V okamžiku, kdy stojí před domem své dávné lásky, si však vše rozmyslí a odchází. Po čase se opět navrací, s ženou se setká a prožije s ní zimu, jaro a léto. Pár poznává, že jejich dřívější rozchod byl způsoben tehdejší láskou mladíka (básníka) ke knihám. Avšak nyní, když je básník ženou zván k opětovnému prožívání lásky, se dostavuje jistá „zpětná síla“ a vypravěč z vesnice od ženy odjíždí zpět do města, které se mu však nyní jeví zcela odcizeně. Závěrečné verše básně-příběhu naznačují ztroskotání hrdiny, který v oddálení tohoto ztroskotání na krátký čas doufal.
Terezka Planetová (1942); (Text není součástí vydání Příběhů z roku 1963.)
Při kácení stromů ve starém sadu nešťastnou náhodou spadne strom na 20letého mladíka a smrtelně ho zraní. Poutník se setkává s lékařem, který se mladíka snažil zachránit. Lékař zve poutníka do svého domu, kde mu začíná vyprávět svůj vlastní příběh: V mládí zemřel lékaři otec, následně uhodil do jejich gruntu blesk a ten vyhořel. Jelikož rodina přišla nehodou o veškeré jmění, jeho sestru opustil její milenec. Sestra se pod tíhou situace vrhla do řeky a utopila se. Po všech těchto neštěstích mladík potkal Terezku Planetovou, do které se zamiloval. O svých citech jí však nikdy neřekl a svůj kraj opustil.
V brzké ranní době jsou básník a poutník svědky okamžiku, ve kterém otec mladíka objednává pro již zemřelého syna rakev. V závěru vyprávění lékaře se poutník dozvídá, že se lékař do svého kraje po třiceti letech vrátil, na Terezku Planetovou si však již nikdo nepamatoval.
Cesta mraku (1944); (Text není součástí vydání Příběhů z roku 1963.)
Šedesátiletý kovář odchází v den svého svátku ze svého domu, aby se v blízkém městě pomodlil v kostele. Když do města vstoupí, je kostel, ke kterému míří, ještě uzavřen. Muž se tedy rozhodne jít do místní hospody. Do té v tom okamžiku vchází i lidé z pohřebního průvodu a strhne se velká „veselice“. Kovář se ke skupině přidává a začíná s několika muži hrát karty. V kartách však nemá štěstí a prohraje veškerý svůj majetek, včetně šperků po své matce. Když si svoje činy uvědomí, oddá se těžké práci, aby mohl prohrané šperky zpět vykoupit. Poté, co šperky získá zpět, se stane žebrákem a pod tíhou svého neštěstí na podzim spáchá sebevraždu, když se oběsí.
Návrat (1948)
Vypravěč příběhu se po dvaceti letech navrací do svého rodného kraje. Na místním hřbitově vzpomíná na své dětství, na lidi ze svého okolí a na svoji zemřelou matku. Nad hroby se vypravěč pod tíhou vzpomínek na dosud prožité zamýšlí nad lidským životem.
Prostě (1949)
Příběh o setkání dvou mužů, ve kterém si sedmdesátiletý stařec uvědomuje blížící se konec svého života a vypráví svému mladšímu příteli vzpomínky na své dětství. Vypráví příběh svého otce, který vozil do Prahy na stavbu Národního divadla ze vzdáleného lomu mramor. Když bylo divadlo dostavěno, neodvážil se do něj otec nikdy vstoupit a znovu na kameny, které sám do Prahy dopravoval, pohlédnout.
Sbohem (1949)
Příběh muže, který se poté, co ztratí poslední „smysl svého života“, prodej dřevěných paraplíček (i když nikdy žádné neprodal), které mu rozbije silný vítr, rozhodne skoncovat se svým životem. V noci skočí do řeky a utopí se.
Óda na radost (1950)
Příběh je vzpomínkou na zemřelou dívku. Ta ve svém mladém věku pracovala jako služka a svou neskutečnou krásou dohnala zoufalého mladíka až k sebevraždě. Za to upadla u ostatních lidí v nemilost a byla donucena se odstěhovat. Dívka, která později najde práci uklízečky v pivovaru, na sebe jednoho večera při úklidu nešťastnou náhodou svrhne petrolejku. Vylitý petrolej na dívce vzplane a těžce ji popálí. Dívka na následky nehody po několika dnech umírá.
Nokturno (1950)
Vypravěč příběhu prochází noční krajinou a vzpomíná na své dětství. V temném údolí najednou spatří pohybující se lucernu. Světlo lucerny, které se pomalu proplétá údolím, v něm evokuje vzpomínky na jeho dávnou lásku.
Pršelo (1950)
Vyprávění dvou mužů, skrývající v sobě dva příběhy. V prvním se jedná o vyprávění z úst přítele vypravěče. Jedná se o příběh mileneckého páru, který má těšně před svatbou. Jednoho dne se pár domluví, že půjdou každý do jiné vesnice na pouť a v noci se sejdou. Když k setkání dojde, oba si uvědomí, že si nepřinesli žádný pouťový dárek. Plni hněvu se rozejdou a více už se nesetkají.
Druhý příběh je z úst samotného vypravěče. Ten vypráví, jak se jednoho dne zahleděl na polorozbořenou cihelnu, ze které najednou uviděl vycházet krásnou ženu. Když se však k cihelně rozběhl a otevřel její dveře, nikoho uvnitř nenašel. Vypravěč si uvědomuje, že se zřejmě jednalo pouze o jeho představivost.
Zuzana v lázni (1951)
V tomto příběhu se setkáváme s nevěřícím mužem, který bydlí ve věži staré tvrze. Nákupy mu obstarává stařena ze vsi, Dora Závětová. Muž se jednoho dne setkává s místním hrobníkem, který mu začne vyprávět příběh Dory Závětové. Jeho vyprávění se začíná popisem neskutečně krásné mladé dívky z místního mlýna, která se jde koupat do nedalekého rybníka. Ze břehu rybníka je dívka při koupání sledována dvěma mladíky. Když Dora z rybníka vyjde, je mladíky znásilněna. O všem se dozví lidé z vesnice a Dora naprosto nesmyslně upadne v nemilost všech obyvatel. Rodiče se rozhodnou Doru provdat za ševce, který ji však ihned po svatbě začne bít. Brzy po svatbě se Doře narodí syn (pravděpodobně není synem ševce, ale jednoho z mladíků, kteří Doru znásilnili) a jelikož si švec přál holčičku, chová se hrubě i k Dořinu dítěti. Po tomto hrobníkově vyprávění se Dory na jejího syna ptá i sám vypravěč. Ta se mu svěří, jak musel její syn snášet posměšky mířící na ni samotnou a jak od ní jednoho dne odešel a už se nikdy více neshledali.
Martin z Orle, řečený Suchoruký (1951)
Příběh bývalého studenta konzervatoře, který z města během svých studií odešel a stal se hajným. Hajnému a jeho manželce se narodila dcera. Její život však ukončila tragédie, při které dívku na kraji rybníka uklovala labuť. Mezitím zemřela i hajného manželka a on se dal pln trpkosti na pití. Jednoho dne hajný odejde ke starostovi, se kterým taktéž popíjí a hraje karty. Starosta si mu postěžuje, že by rád zabil svého vepře, ale že ho nemůže vyhnat ze chléva. Hajný mu slíbí pomoc a vleze do chléva, aby prase vyhnal. Když se mu to však nepodaří a s kabátem obráceným chlupy ven z chléva vylézá, splete si ho starosta s vepřem a do zad mu zatne sekeru.
Smrt si jde pro básníka (1951-1952)
Skladba, ve které výrazně převažuje lyrika. Vypravěč prochází krajinou, když v tom narazí na sklářskou huť. V té se nají, vyspí a chystá se odejít, když však ve vratech sklárny potká plačící ženu, která ho prosí, aby neprocházel lesem. On však neposlechne a do lesa vstoupí. Když jím prochází, uvědomí si svoji osamocenost a začnou ho naplňovat myšlenky smrti a konce. Příběh je jistou sebereflexí básníka a jeho údělu.
Dopis (1953)
Další z převážně lyrických příběhů. Jedná se o monolog muže nad dopisem ženy. Muže tíží pocity utrpení lidského jedince a bolest života.
Útěk do Egypta (1955)
Příběh stařeny, která bydlela v domě spolu se svou dcerou a jejím malým dítětem. Dceru si jednoho dne ze stavení stařeny odvádí její ženich a ta se s matkou již nikdy nesetká. Příběh končí vyobrazením vypravěčova pohledu, ve kterém vidí nešťastnou stařenu nad otisky noh své dcery a svého vnoučete v písku před domem.
Bibliografický údaj: HOLAN, Vladimír. Příběhy. 1. vyd. Praha: Odeon, 1970. 337 s.