Jednotícím prvkem povídkového souboru je prostředí Malé Strany. Neruda v díle vychází z detailní znalosti této pražské městské části, kterou využívá ve formě podrobného a velmi přesného popisu prostředí, do kterého jsou povídky zasazeny.

Autor: Jan Neruda

První vydání: soubrně knižně 1877

Žánr: povídky, žánrová drobnokresba

 

Týden v tichém domě (časopisecky 1867)

Úvodní povídka Nerudova souboru se zaměřuje na život obyvatel jednoho nájemního domu na pražské Malé Straně. Sestává z 15 kapitol a je vůbec nejrozsáhlejším textem celého souboru. Kromě děje samotného se autor soustředí též na popis prostředí, do kterého je povídka zasazena. Jednotlivé události jsou založeny na velmi složité síti propojující jednotlivé obyvatele domu.

V hokynářském krámu bydlí pan a paní Bavorovi a jejich syn Václav, který miluje dceru hostinských, Márinku. Paní Bavorová se snaží vylepšit nepříliš dobrou finanční situaci rodiny svým docházením k rodině domácích (Ebrovi – majitelé činžovního domu), kterým pomáhá s praním prádla. Rodina Ebrových se nad nájemníky domu povyšuje a předstírá, že náleží k prominentnímu bohatému měšťanstvu. Tato stylizace je však pouhou přetvářkou, za kterou je skryta například podřadná práce paní domácí, která spravuje obnošené oblečení. Pan domácí zastává práci úředníka a je mimo jiné nadřízeným hokynářského syna Václava. Manželé Ebrovi mají dvě dcery, Matyldu a Valerii. Matylda neustále rozmítá nad svými možnými ženichy, Valerie touží po kariéře zpěvačky.

V druhém patře domu bydlí slečna Josefinka, která se stará o nemocnou slečnu Žanýnku z prvního patra domu, kterou jednoho dne najdou obyvatelé domu v jejím bytě mrtvou. Slečnu Josefinku tajně miluje pan doktor Josef Loukota, který bydlí v podnájmu u rodiny hospodářského úředníka pana Lakmuse. Doktor posílá slečně Josefince anonymně milostné básně, ve kterých se ze své lásky vyznává. Manželka pana Lakmuse se však domnívá, že jejich podnájemník tajně miluje jejich dceru Klárku, a tak se všemi možnými způsoby snaží zařídit, aby se Klárka stala ženou pana doktora. Touha oženit svoji dceru za lékaře se paní Lakmusové shodou náhod podaří. V okamžiku, kdy doktor Loukota vypisuje úřední žádost o sňatek s Josefinkou (ačkoli ji nikdy předtím nepožádal o ruku) a chystá se do žádosti vepsat její jméno, je vyrušen Václavem, který mu sdělí, že se v neděli chystá svatba Josefinky s panem strojmistrem Bavorákem. Rozepsaná žádost pana Loukoty se následně dostává do rukou paní Lakmusové, matky Klárky, která si nedopsané jméno nevěsty vysvětlí po svém a pana doktora „přinutí“ do žádosti vepsat jméno své dcery.

Další událostí je setkání pana domácího s paní Bavorovou z hokynářství v přízemí. Pan Ebr ženě sděluje, že musí jejího syna Václava propustit z práce, protože se odvážil napsat „něco hanebného“ nejen o zaměstnancích úřadu, ale též o panu prezidentovi (zde míněn ředitel úřadu). Václavova matka sice pana Ebra prosí, aby jejího syna nepropouštěl, avšak marně.

Ve středu se obyvatelstvo domu připravuje na pohřeb slečny Žanýnky. Na dvoře domu se setkávají téměř všichni dosud představení obyvatelé domu (chybí zde například pan Lakmus či hokynář Bavor). Dokonce se mezi nimi objevuje i několik příbuzných slečny Žanýnky, o kterých lidé soudí, že si přišli pouze pro své dědictví. Z domu se krátce nato vydává pohřební průvod, který se dělí na „měšťanstvo“ jedoucí kočáry (Žanýnčini příbuzní, pan a paní domácí, jejich dcera Matylda, slečna Josefinka se svou matkou a dále paní Lakmusová, její dcera Klárka, pan doktor Loukota a paní hostinská) a „řadové obyvatele domu“, kterými se stávají hokynářka Bavorová a její syn Václav.

Nedlouho po pohřbu slečny Žanýnky se však postavení rodin v nájemním domě razantně mění. Zálibou hokynářky Bavorové je vykládání snů a numerologie. Na základě jistého vnuknutí paní Bavorová v loterii vsadí na čísla, která předtím určila jako vítězná, načež skutečně vyhraje nemalý obnos peněz. Výhru věnuje na studia svého syna Václava, který je dříve musel právě kvůli nedostatku financí přerušit. Z rodiny Bavorových se tak ze dne na den stávají vážení měšťané. Pan a paní domácí Ebrovi se náhle snaží využít situace a provdat svoji dceru Matyldu za Václava. Václav sice přízeň domácích přijímá, v závěru povídky však z jeho slov k doktoru Loukotovi vyplývá, že tak činí pouze proto, aby se domácím pomstil za všechny nepříjemnosti, které mu svým dřívějším chováním způsobili.

 

Pan Ryšánek a pan Schlegl (časopisecky 1875)

Jak již z názvu této povídky vyplývá, vypráví o vztahu dvou mužů, pana Ryšánka a pana Schlegla. Oba chodí již jedenáct let do malostranského hostince u Štajniců. Přesto, že oba muži sedávají den co den u jednoho stolu, nepromluví spolu nikdy ani slovo. Jejich nepřátelství způsobila událost z dřívějška, kdy oba muži milovali stejnou ženu. Nejdříve se s ní stýkal pan Ryšánek, později se situace obrátila a od pana Ryšánka se žena odvrátila k panu Schlegelovi, za kterého se později i provdala.

Jednoho dne pan Ryšánek své návštěvy hostince přeruší, načež se ukáže, že tak učinil kvůli své těžké nemoci. Když se později do hostince navrátí a zasedne opět ke stejnému stolu k panu Schleglovi, chce si jako jindy zakouřit. Zjistí však, že si tabák zapomněl doma, a tak se pro něj chce vrátit. Vtom se však k panu Ryšánkovi otočí pan Schlegl a nabídne mu tabák vlastní. Nevraživost mezi panem Ryšánkem a panem Schleglem tak právě skončila. Až nemocí jednoho z nich si totiž muži uvědomili, jak silné a důležité přátelství dvou lidí dokáže být.

 

Přivedla žebráka na mizinu (časopisecky 1875)

V ulicích Malé Strany je jedním ze žebráků i starý pan Vojtíšek. Mezi lidmi je velmi oblíbený a on sám za všechny obdržené dary neskutečně vděčný. Pan Vojtíšek se nemusí obávat ani o nedostatek jídla. Pro jeho oblíbenost se vždy najde některá domácnost, která ho na oběd k sobě domů pozve. Všichni malostranští žebráci však nejsou stejní. Žebračka zvaná pro své slibování tisícerého oplacení obdržené almužny „baba miliónová“ není mezi místními tolik oblíbená, a tedy ani obdarovávaná. S vidinou lepšího života navrhne panu Vojtíškovi, aby své síly spojili, to však pan Vojtíšek okamžitě odmítne.

Krátce po této události začíná být pan Vojtíšek všemi odmítán. Pozvání na jídlo ani almužnu již téměř od nikoho nedostává. Na Malé Straně se totiž rozšířily pomluvy, že má údajně za řekou (tj. na Starém Městě) vlastní dům nebo dokonce dva, nepočítaje další ukrytý majetek. Všechny tyto pomluvy mezi lidmi rozšířila závistivá „baba milionová“, která si vytyčila cíl žebráka za jeho odmítnutí společného života zničit. Panu Vojtíškovi tak nakonec nezbývá, než odejít žebrat na Staré Město, kde ho nikdo nezná. Tam je ale jeho situace zcela jiná, a tak ho nakonec jednoho dne lidé najdou vedle kanonýrských kasáren pouze v kabátu a kalhotách umrzlého. Pan Vojtíšek na sobě v době smrti neměl ani košili.

 

O měkkém srdci paní Rusky (časopisecky 1875)

Vdova po panu Rusovi, zvaná Ruska, je na Malé Straně známá tím, že se zúčastňuje úplně všech pohřbů. Její zvrácenou zálibou navíc je o zemřelém i jeho blízkých šířit pomluvy a jiné urážlivé nepravdy. Proto je jednoho dne paní Rusce zakázáno na pohřby chodit. Ani tím však není její zálibě zabráněno úplně. Paní Ruska se přestěhuje do bytu k Oujezdské bráně, která leží v místech, kudy musí všechny pohřební průvody z kostela na hřbitov projít. Žena tak při pohřbech alespoň vychází před svůj dům, odkud procházející průvody sleduje.

 

Večerní šplechty (časopisecky 1875)

Částečně autobiografická povídka zachycuje jednu z mnoha malostranských nocí z dob vysokoškolských studií mladíka Jana Hovory (částečná stylizace Jana Nerudy). Čtyři přátelé, mezi nimi i student Hovora, se setkávají na střeše jednoho domu a své setkání naplňují vzájemnou promluvou. Této noci student Jäkl navrhuje, aby si povídali o nejstarších vzpomínkách ze svého života.

Po hodné chvíli začne Jäkl přátelům vyprávět o své celoživotní lásce Lizince Perálkové, která minulého dne v jeho očích zcela neočekávaně porodila syna. Setkání mladíků je nečekaně narušeno poslouchajícími děvčaty, za kterými všichni, s výjimkou studenta Jäkla, vpadnutím do střešního vikýře rychle vyběhnou.

 

Doktor Kazisvět (časopisecky 1876)

Hlavní postavou povídky je asociální doktor Heribert, který po svých studiích nikdy nezahájil lékařskou praxi. Muž se navíc vždy a ve všech situacích snažil vyhýbat všem lidem. Reakcí na toto Heribertovo podivínské chování je samozřejmě stejná odmítavost, odtažitost a rezervovanost malostranských Pražanů vůči jeho osobě. Na jedné ze svých procházek Malou Stranou doktor Heribert prochází kolem pohřebního průvodu, ve kterém je vezena rakev s tělem pana rady Schepelera. V nečekaném okamžiku rakev spadne na zem a její víko se otevře. Pozorný doktor Heribert si okamžitě všimne, že vážený pan rada není mrtvý, načež ho po chvíli skutečně vzkřísí. Z celé situace ale paradoxně nemají radost příbuzní rady Schepelera, potenciální dědicové jeho nemalého majetku, a proto pana Heriberta nazvou doktorem Kazisvětem. Poté, co se o události rozkřikne po celé Malé Straně, začnou za panem Heribertem docházet mnozí občané, mnohdy velmi vážení, s přáním, aby se muž stal jejich lékařem. Doktor Heribert ale nadále všechny nabídky pouze odmítá a lidí se pokud možno stále straní.

 

Hastrman (časopisecky 1876)

Pan Rybář není kvůli svému vzhledu zván jinak než hastrman. Nosí zelený frak se zlatými knoflíky, na hlavě má vždy cylindr a svoje šedivé splývající vlasy nosí vždy spojené v malý cop. Bydlí v bytě rodiny své dcery. O panu Rybářovi někteří lidé smýšlejí, že je velmi bohatý. Má totiž sbírku kamenů, o kterých si myslí, že jsou velmi cenné. Ve zvědavosti, jaké bohatství vlastně má, se se svými kameny vydává za gymnazijním profesorem Mühlwenzelem. Ten ale panu Rybářovi sdělí, že jsou kameny v podstatě bezcenné. Rozzlobený muž po příchodu domů začne své domnělé bohatství vyhazovat oknem, načež do pokoje vejde jeho zeť, pan Šajvl, který mu vyhazování oblázků z okna vymluví. Ubezpečí ho, že je celou rodinou milován nikoli pro jeho údajné bohatství, ale pro něho samého. Panu Rybářovi tak jeho zeť napomůže k uvědomění si skutečných hodnot – rodiny a mezilidských vztahů.

 

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku (časopisecky 1876)

Na Malou Stranu se nově přistěhuje pan Vorel, který se rozhodne si zde založit krupařský krám U Zeleného anděla. Malostranští usedlíci, zvyklí na stálý a starý řád, však nového obyvatele a obchodníka do svých řad příliš přijmout nechtějí. Obchod pana Vorla tak neustále zeje prázdnotou. O definitivní zpečetění jeho osudu se nakonec postará slečna Poldýnka, která začne všude rozhlašovat, že od kouření pana Vorla v jeho krámě všechno načichlo, a to dokonce i mouka, kterou přesto prodává. Odmítavost místních lidí tak nakonec muže donutí svůj obchod zavřít a z domu se odstěhovat. V den, kdy se má pan Vorel stěhovat, ale z domu nevychází. Proto přichází policie, která dveře krámku otevírá, čímž všem přihlížejícím odkrývá pohled na jeho oběšené tělo.

 

U tří lilií (časopisecky 1876)

Povídka zachycuje události odehrávající se během tanečního večera v malostranském hostinci U Tří lilií. V hostinci je muž, který sleduje krásnou mladou dívku oddávající se večerní zábavě a tanci. V jednom okamžiku pro dívku přichází jiná dívka a náhle muž spatří obě dvě, jak z hostince odcházejí do deštivé noci. Po chvíli se dívka do hostince vrací a muž zaslechne, že jedné ze svých společnic s chladným hlasem říká, že jí zemřela matka. Na konci povídky vychází muž společně s dívkou opět do deštivého temna, ve kterém se oba dva vášnivě obejmou.

 

Svatováclavská mše (časopisecky 1876)

Částečně autobiografická povídka vypráví příběh malého chlapce, který se jednoho dne nechává zamknout v pražském chrámu sv. Víta. Chce se totiž na vlastní oči přesvědčit, zda je pravdivá legenda o tajemné noční mši odehrávající se ve svatováclavské kapli, které se má účastnit i sám svatý Václav. S blížící se tmou se však odvaha malého chlapce začíná proměňovat ve strach a obavy z toho, co ho v noci vlastně čeká. Navíc se u něj začínají ozývat i zima a hlad. Chlapec nakonec uvnitř chrámu usíná a probouzí se až druhého dne ráno, kdy se již uvnitř odehrává každodenní mše, které se účastní i chlapcova smutná matka a teta. Po skončení mše na obě ženy chlapec čeká před vchodem do chrámu, kde své matce s pocitem provinilosti políbí ruku.

 

Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno (časopisecky 1877)

Další z částečně autobiografických povídek vypráví o plánu skupiny čtyř malých chlapců svrhnout Rakousko. Plánem hochů je zmocnit se nejdříve Prahy. Jejich cesta ke svržení Rakouska má vést přes obsazení citadely belvedérské na Mariánských hradbách, ze kterých chtějí chlapci následně vyhlásit revoluci, což dle jejich plánu vyburcuje všechny Pražany k boji za pád Rakouska. Následné dobytí Vídně, tedy centra rakouské moci, již má být pouze formalitou.

Z našetřených peněz si hoši koupí vlastní bambitku, do které nyní potřebují získat střelný prach. Ten jim má obstarat malostranský prodavač Pohorák. Chlapci muži předem zaplatí šest zlatých a domluví se s ním na místě a času předání. V den připravované revoluce očekávají odhodlaní hoši příchod Pohoráka, ten se ale na smluvené místo nedostavuje. Za peníze, které od chlapců dříve obdržel, se totiž opil, načež tedy Rakousko nemohlo být „rozbořeno“ a „hrozbu“ revoluce bez újmy přečkalo.

Po několika dnech se v koutě vedle kašny najde nová bambitka, o které nikdo neví, jak se tam dostala. Jeden z hochů se později Pohoráka vyptává na oněch šest zlatých, které mu hoši zaplatili. Pohorák však chlapci odvětí, že o žádných penězích na prach neví.

 

Psáno o letošních dušičkách (časopisecky 1876)

Slečně Máry se již před mnoha lety dvořili dva muži, kupec Vilém Cibulka a rytec Jan Rechner, kteří byli naneštěstí přáteli. Když se oba muži dozvěděli o záměru toho druhého získat slečnu Máry za ženu, napsali jí oba dopis, že z úcty ke svému příteli se jí již dále dvořit nemohou. Slečna Máry na radu své přítelkyně paní Nocarové začala čekat, zda některý z mužů svůj názor nezmění a nezačne se o ni znovu zajímat. Nestalo se tak. Naděje slečně Máry však svitla po dvou letech, kdy pan Rechner zemřel. Doufala, že v této situaci již nebude panu Cibulkovi v cestě k jejímu srdci stát žádná překážka. Ani to však nebylo pravdou. Čtyři měsíce po smrti pana Rechnera totiž zemřel i pan Cibulka. Slečna Máry od té doby každý rok během Dušiček nosí na hřbitov v doprovodu vždy pětiletého děvčátka dva bílé věnce. Jeden pokládá na hrob pana Rechnera, druhý na hrob pana Cibulky.

 

Figurky (časopisecky 1877)

Poslední povídka souboru vypráví příběh mladého advokátního koncipienta Krumlovského, který v prostředí Malé Strany hledá pokoj k pronájmu, ve kterém by se v klidu mohl připravovat na svoji blížící se advokátní zkoušku. Krumlovskému se naskýtá možnost získat k pronájmu pokoj v bytě paní konduktorky. V domnění, že mu bude klidným místem, ve kterém bude mít soukromí potřebné ke svému studiu, se do bytu nastěhuje. Záhy po svém příjezdu se koncipient Krumlovský začne seznamovat s obyvateli domu, kteří ne vždy odpovídají jeho představám. Poznává hrubiánského malíře a jeho drzého syna, senilnějícího majitele celého domu, jeho dceru Otýlii či podivínského pana Provazníka, který ze svého okna neustále sleduje veškeré dění na dvoře domu i v ostatních bytech.

Přes prvotní snahy vyhýbat se všem aktivitám odvádějícím ho od učení nakonec Krumlovský dění v domě podléhá a stává se jeho součástí. Dokonce začne pociťovat jistou náklonnost ke slečně Otýlii, o které se jí však nikdy nezmíní. Krumlovský si čím dál tím více začíná uvědomovat neštěstí, do kterého se svým přestěhováním ze Starého Města uvrhl. Definitivní stvrzení omylu koncipienta Krumlovského přichází ve chvíli, kdy se nepříliš lichotivě vyjádří o paní konduktorce a jejím pravidelném návštěvníkovi, kterým je nadporučík Rubacký. Ten za to vyzve Krumlovského skrze svého posla na souboj šavlí, jenž vyděšený Krumlovský odmítne s tím, že šavli neumí ani držet v ruce.

Na základě všech událostí, kterých byl v domě svědkem, mladý koncipient usoudí, že zpočátku idylicky vyhlížející prostředí Malé Strany je ve skutečnosti zcela jiné. Na konci povídky Krumlovský paní konduktorce sděluje, že se z pokoje do večera druhého dne vystěhuje, což také následně učiní.

Bibliografický údaj: NERUDA, Jan. Povídky malostranské. 6. vyd. v Odeonu. Praha: Odeon, 1975. 211 s.